Gran Canaria Fórum

Není to ani tak dávno, kdy jsem přemýšlel, co mě vlastně po těch letech stále přitahuje do Mogánu. I když, vlastně ne do Mogánu, sic je tam taky krásně, ale do Puerto de Mogán. Ptám se pak pokaždé večer po návratu sám sebe, proč vlastně u té čerpačky na GC-810 zahnu vždy doleva, zaparkuji na parkingu vedle kanálu a vnořím se do vesničky jako Rychlé šípy do Stínadel.

Čím to je, že mě tak tento přístav přitahuje? Není to tím, že je vlastně již dvě desítky let stále stejný? Že je (až na výjimky) klidný a vyzařuje atmosféru míru a pohody? Že je stále plný lodí, obchůdků, restaurací? Že je stále rozkvetlý? Že neutrpěl unifikovanou turistickou architekturou, ačkoliv je na světě vlastně teprve 30 let? Že se mu ta civilizace zatím prostě tak nějak vyhnula? Ta odpověď na mou otázku bude tak nějak v tom všem…

Z parkoviště mé kroky vedou nejkratší cestou k přístavu, nedojdu však k cíli, ale zahnu poslední vpravo a už už si sedám na štokrle baru Hola Hola, který ač jen pár metrů od vody, je tak nějak mimo všechno dění a „trpí“ krásným klidem. Majitel je Němec, tak vždy trochu pošprechtíme co a jak, cucnu jednou „jarra“ ( doslova džbán, pro neznalé je to čepovaná 0,4 piva, většinou Tropical nebo Mahou) a připravuji se na tradiční krmení dravé zvěře.

Kousek před Halo Halo je zadní vstup do supermarketu, tedy takového koloniálu, co je jinak vidět jen z promenády kolem vody. Hned vpravo mají za 0,45 euro malé veky, tak většinou dvě vezmu a už jsem u vody na molu. Rybky čilky na mě již čekají a jsou permanentně hladové. Takže lámu, hážu, lámu a zase hážu, ryby se rvou, perou, doslova ve vodě tancují a vrabci mi zpod nohou kradou drobky a to vše bratru nějakých 5 minut, než je po vekách. Nic z toho samozřejmě neunikne pozornosti kolemjdoucích škrtů, kteří než by investovali groš, tak se tlačí kolem mě, snaží se mě hodit do vody a fotí se společně se mnou a s rybami, domnívajíc se, že jsem asi placený radnicí za podporu turistického ruchu, nějaká atrakce zřejmě.  

Tááák, dokrmeno, zvědavci když zjistili, že to bylo poslední sousto se rozešli stejně jako ryby a já mohu vyrazit na standardní obchůzku přístavem. Již 20 let jdu nejprve zkontrolovat, jestli ponorka stále jezdí a zda je čerpací stanice pro ponorku a lodě na svém místě.

Při té příležitosti omrknu celý přístav a hlavně ty z prestižnějších jachet, které v té části většinou kotví.

Pak se pomalu otočím čelem vzad a šinu se to podél břehu celého přístavu, celou tou promenádou, jdu hezky zvolna, aby mi nic neuniklo, žádný drink, zmrzlina nebo fish and chips na talíři v místních restauracích a barech.

Vyplatí se však nekoukat jen co kdo jí a pije, ale rozhlížet se i po přístavu. Třeba včera jsem si při pohledu na satelit, umístěný na plachetnici, kolíbající se na vlnkách přístavu, vzpomněl na dny uplynulého léta, kdy jsem se trápil s naladěním vlastního talíře na balkonu abych následně zjistil, že pokud chci mít „hádé“, tak musím ctít milimetry. Jak to dělají obyvatelé toho škuneru, jsem prostě nepochopil.

Puerto de Mogán mě tak jako vždy nezklamal, všude kde to jen je možné, kvetly nádherné popínavky a ožívaly pod slunečními paprsky.

Do kýčovitého rámu to pak „balila“ blankytně modrá obloha.

Lidí nebyla žádná tlačenice, ono bylo trochu po poledni a tak většina lidí byla v restauracích či barech nebo ve svých hotelích. Jelikož sám do restaurací na jídlo nechodím moc rád, nezbývalo mně než jen konstatovat, že v mých oblíbených je otevřeno a plno, jako například v The Irish Tavern. Pokud někdy zavítáte do Puerta, neváhejte, salát s kuřecím masem je  bezkonkurenční.

O takových Dennehy´s snad je hřích mluvit. Tato restaurace patří nejen k nejstarším, ale určitě i k nejlepším v celém přístavu. Snad je to dáno i tím, že původní majitelé, myslím že Irové, celý přístav zakládali a dodnes jim patří nemalá část apartmánů a restaurací.

Přiznám se ale, že moje nejoblíbenější je Casa Mediterraneo. Nejen tím, že je vlastně na konci promenády a člověku při pohledu do všech těch talířů pěkně vyhládne, ale i svou vyhlášenou kuchyní. Ceny jsou přiměřené, obsluha všemi jazyky mluvící a pak, sednout si hned na kraji, máte nádherný výhled na celý přístav, k tomu třeba kvasnicový Erdinger a o idylku je postaráno.

Ale nechme naši slinivku trochu odpočívat a vydejme se dál po přístavu. Je začátek prosince a to rozhodně není turistická špička, molo je poloprázdné. Tam, kde jsou apartmány, nevidíte skoro nic jiného, než že ho někdo pronajme či prodá. Pohledy přes plot úplně lákají…

A jak tak jdu podél těch plotů, zahnu jednou doprava za roh, pak ještě jednou a mám před sebou krásný výhled na „servisní“ část přístavu, aneb tam, kde se opravují lodě… ta skála nad tím taky není k zahození :-)

Ono je to vůbec místo kde se vyplatí se hodně dívat, třeba napravo

nebo nalevo.

Je tam na co koukat, někdo se vrátí zpátky do přístavu k restauracím, já pak ale vždy projdu servisní část a z přístavu chodím po hrázi podél moře kolem rybí restaurace až na konec hráze k majáku. Ten mě už z dálky zdraví svým červeným kloboučkem.

Je to taková oáza uprostřed uspěchaného světa. Prostě tam se svět zastavil někdy (pro mě) v roce 1992, vše je jako když jsem tady byl poprvé, dole …

i nahoře…

Restaurace je super, a to nejlepší jsou "longorones", tedy malé smažené rybky. Neváhejte zůstat až do západu...

Fotografie jsou jako vždy ve Fotoalbu ZDE. 
 

Hasta Luego!

p style=