Návrat, druhý v pořadí
Již si ani nevzpomínám, kdy jsem letěl na Gran Canaria přes den, většinou se let odehrával v noci a země pode mnou mi tak zůstávala skryta a nebo se jen představovala pomocí zcela zbytečně přesvětlených velkoměst. Tentokrát však bylo asi vše tak trochu jiné, nejen čas letu. Možná to bylo dané tím, že na místo krátkého Intermezza ve středoevropské kotlině, jsem vinou okolností, které nikdo z nás snad ani není schopen ovlivnit, byl nucen se na rodné hroudě zdržet opravdu dlouhý čas.
A tentokrát se, z rodinných důvodů, ani nejednalo o příliš příjemné Intermezzo, jakým bylo to předešlé (ZDE), to aktuální spíš bylo plné starostí a úvah o možném a vynuceném přehodnocení plánů. Vše se však nakonec v dobré obrátilo a tak v době, kdy píši tyto řádky, se na místo mlhu a sychravé předvánoční počasí za okny, těším na pěknou odpolední procházku po Campu International (mapa).
V „jedničce“ jsem cestu zpět na Gran Canaria nazval „Návratem“ a přiznám se, že jsem to tak, i přes delší odluku od sluníčka, hor a pláží, cítil nyní opětovně. I přes svůj věk, zdá se, jsem na ostrově zapustil kořeny už hodně hluboko a počáteční turistické „úniky ze shonu a stresu“ se už změnily na pocit, že se zde cítím definitivně doma.
Takže tedy Návrat, druhý v pořadí a opět „travelákem“ (OK-TVL a s výborným kapitánem a posádkou), i když se bez mučení přiznám, že jsem chtěl tentokrát zkusit katalánský Vueling. Nakonec se tak nestalo, propadlo mi totiž potvrzení pro slevy a po několika hodinách jsem vzdal všechny pokusy pořídit si ho přes internet. Ale především, co rozhodlo, těsně před vánocemi to bylo u Vuelingu hodně špatné s místem do Barcelony. Nakonec tak zvítězil přímý let a pouhé 4 hodiny a něco málo minut v řadě u nouzového východu. A ti, kdo létání znají, vědí, že tam je trochu více místa pro nohy :-). Letadlo bylo nečekaně plné, rozhodně mě nenapadlo, že týden před Štědrým dnem se všichni pohrnou na kanáry, ale cenovky na last timech cestovních kanceláří zřejmě přesvědčily hodně Čechů, kteří se rozhodli zahodit „tradice“ a předvánoční úklid a pečení cukroví vyměnit za „playa y sol“. Pokud však letěli za sluníčkem a teplem, musím konstatovat, že byli asi trochu zklamáni, střídavě oblačno, občas slunečno, jeden noční déšť a také vítr, to byla realita předvánočního týdne.
Matka všech měst, naše stověžatka, se se mnou loučila chladným, uplakaným a chmurným počasím, které je již snad typické pro předvánoční čas. Kde jsou ty doby, co jsem jako malý kluk v té době už dávno zahodil tenisák a na Bohuše Ebermanna jsem si hrál už s pukem. Na rozdíl od nočních letů byla odletová „dvojka“ plná lidí, ale také poměrně přísného obsluhujícího personálu. A tak jsem (poprvé) platil nadváhu, byť jen za pár kilo nad limit a poprvé vyndával odevšad tekutiny a dával je do igelitového sáčku. Po té, co jsem příruční kufr zmenšil před kontrolním rámem snad pohledem (hodně zoufalým) a vysvětlil všem zúčastněným, že pánská taška přes rameno, počítač a malý kufr je skutečně to jedno zavazadlo, o kterém hovoří letová pravidla, jsem mohl i přes časnou dopolední hodinu dostát své tradici, odfouknout pěnu a napít se (poměrně dobré) Plzně. Zavzpomínal jsem si trochu, kolik let že mi to bylo, co jsem naposledy „popíjel“ pivo tak dlouho před obědem (je mi žinantní napsat, že to bylo chvíli po snídani) a požadavek, vyslaný do dlouhodobé paměti, se mi vrátil s časovým údajem někdy kolem roku 1980. Uznejte sami, je to děs, takhle blbnout s ranním pivem na stará kolena, ale co se dá dělat, tradice je tradice :-).
Ruzyň jsme opustili rychle a klidně, prorazili jsme nízko se válející mraky a hned nás zalilo sluníčko, pálící přes levá okýnka. Let, i přes počáteční mírné turbulence, probíhal v celku klidně a k mé plné spokojenosti. Měl jsem opět štěstí (nebo velkou protekci za věrnost Travel Servisu) a volnou prostřední sedačku, bohužel ale jen do doby, než byla spozorována bdělou letuškou, která se ke mně vrhla se slovy …“jéééééééé, panéé, vy tady máte volné místo“ a následně mi nadělila sousedku. Nic proti východním „bratrům“, protože co se vrátili z krátké „mnohaleté“ obrněné návštěvy Čech domů, mi už tolik nevadí, ale letušce bych tímto prostřednictvím chtěl skutečně „poděkovat“. Paní vedle mi ani tak nevadila. Úsměvné na ní jen bylo, když se snažila maskovat svou státní příslušnost čtením českých časopisů, aby se vzápětí při objednání coly a ragů dekonspirovala přízvukem a slovní zásobou. Vadila mi však její pánská polovička. Nevím, co se stalo při startu vzadu v letadle, kde před tím tato moskevská dvojice seděla, neznám důvody proč je posádka rozsadila jako neposlušné školáky, ale manžel mé sousedky se rozhodl svou životní investici zřejmě ohlídat a zaujal místo v uličce vedle naší nouzovýchodové řady. Turbulence neturbulence. Ten kdo někdy letěl v letadle ví, že dispozice sedaček v kombinaci s průměrnou lidskou výškou dává jedinou možnou variantu umístění obličeje sedícího pasažéra s ohledem na pozici pasažéra stojícího. Nepomohlo nic, upozorňování letušek na výstražný nápis „připoutejte se“, mé žádosti, prosby kolemsedících. Ta ruská rozcuchaná hlava se sluchátky se tvářila že nechápe nic a setrvávala umíněně na své pozici. I vzpomněl jsem si na léta dávno minulá a chvilky strávené s našimi „bratry“ v okopech domovského vojenského výcvikového prostoru na Doupově a poslal jsem sluchátka „někam“ v jeho rodné řeči. Snad ani není nutné doplňovat, že zmizel ihned, rudý až za ušima z prozrazení své národnosti.
Ale zpátky k letu, který byl díky silnému zadnímu větru kratší o plnou půlhodinu. Odnesl jsem si z něj několik poznatků, o které se s Vámi rád podělím. Začnu tím příjemným, tedy že Gastro Hroch už není dodavatelem Travel Servisu. V nenávratnu tak jsou gumové rohlíky, chemické pudinky a guláše, připomínající blafy ve vojenské vývařovně. Nepostřehl či nenašel jsem, kdo je dodavatelem nyní (manželka mluví o nějaké Kláře), ale patří mu mé velké díky za poživatelnou stravu, snad až na tu pískovou bábovku zcela neurčité chuti, která se zřejmě měla podobat citronu. Dalším poznatkem je, když jsem tak šel za dobu letu dvakrát uličkou, že ceny tabletů už zřejmě klesly na přijatelnou úroveň, napočítal jsem jich desítky. Zkonstatoval jsem však, že inteligence lidí, přes masové používání tabletů a jiných technických vymožeností, výrazně klesla, neboť vysvětlit některým jedincům, že ulička je na chůzi a nikoliv na vystrkávání končetin, bylo nad lidské síly. Travel Servis byl stejný jako vždy, novin a časopisů bylo habaděj, stejně jako monologů pana Sobotky v nich. Kapitán se nám představil a dokonce mu bylo rozumět, kudy že to poletíme, jen má hlava sklerotická zapomněla jeho jméno. Personál slušný, uctivý, dokonce i uspěl s prodejem cigaret v duty free, asi si někteří cestující neuvědomili, že letí na ostrov, kde je snad nejnižší DPH na cigarety, ale je to jejich zdraví a jejich peněženky, tak co. Na sklápěcích elcédé nás tentokrát „Obsluhoval anglický král“, ale soudě podle počtu prodaných sluchátek, se všichni spíš věnovali svým tabletům a „růžofce“. Možná by bylo smysluplnější tam příště nechat letové informace, ale to jen takový nápad, kdyby sem náhodou zabrousil spolumajitel Travelu pan Vik.
Ale dost bylo letu, pojďme na přistání. Na kanárech jen pár dní před naším příletem zuřila tropická bouře a její pozůstatky dávaly ještě o sobě silně vědět. Na rozdíl od turbulencí nad Španělskem si tentokrát palubní personál prosadil svou a donutil neposlušné cestující usednout, zapásat se a cucat bonbony. Kapitán sklonil nos letadla dolů a v plné rychlosti zamířil na Gran Canaria. Trochu to klepalo, ale ti, co už přistávali (taky natřikrát s obletem Tenerife jako já) na Gran Canaria, věděli, že se nic neděje. Hlavně ale věděli, že to nejlepší z produkce větru přijde, až se budeme stáčet do protisměru nad Arinagou. A skutečně, hluboké ticho v kabině po dobu následujících minut nasvědčovalo tomu, že poryvy větru vnímal skoro každý. Vše nakonec dopadlo výborně, bez nějakých vážnějších propadů či tancování bokem, jak si dokáže často boční vítr od moře zamávat na Gandu s každým letadlem. Kapitán to vzal asi 2 minuty před přistáním do svých a bezpečně s námi přistál. Potlesk nebyl skoro žádný, asi je už pro všechny létání rutina a nebo prostě jen nevděk světem vládne.
Hasta luego!
