Zamyšlení : potřebujeme superpřístav v Agaete?
Odpověď je jednoduchá : potřebujeme, turisté jsou hybnou silou ekonomiky. A tím by se vlastně dalo i toto zamyšlení uzavřít a mohl bych rychle pelášit na pláž. Ale odpověď není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.
Ten, kdo zná přístav Puerto de las Nieves osobně, nebo se s ním seznámil během našeho výletu Kolem ostrova, prostřednictvím fotek na našem facebooku, webu nebo googlu či dalšími prostředky, ten mi dá jistě zapravdu. Moc takových skutečně "kanárských lokallit" na Gran Canaria již nenajdeme. Útulné domečky, krásný kostelík údajně pamatující Kolumbovy plavby, příjemné restaurace s kanárskou kuchyní a čerstvými rybami za dosud rozumné ceny, příjemní a milí lidé, tradice, kultura a kanárský duch. A pár posledních rybářských lodí, smutně se kymácejících ve vlnách v umělé zátoce, a jen vzpomínající na zašlou slávu bez kvót z EU. V zátoce, která stála vlastně u zrodu všeho a která je na vině zničení ikony tohoto místa, skály Boží prst.
Ano, vše to začalo výstavbou této umělé zátoky, kotviště a také pláže ke koupání nejen místních. A vše z počátku vypadalo nadějně. Lodě už mohly kotvit i za špatného počasí, skryty za mohutným betonovým valem, restaurace na břehu už nepromývaly divoké atlantické vlny a z přístavu mohli vyplouvat lidé za prací, lodě se zbožím za svými zákazníky a trajekty s turisty směr Tenerife, vlastně nepřerušeně.
Pak však, před 12 lety, příroda poprvé dala najevo, že se jí zásahy do její "tváře" ale vůbec nelíbí. Přišel strašný hurikán Delta a vysoké vlny, které po tisíce let bičovaly skaliska vedle vesničky a vyformovaly vlastně tuto mýtickou skálu, nyní, na podzim 2005, zaútočily na pobřeží jinak, tak nějak pod vlivem zásahu člověka do přírody. A Boží prst nevydržel a dvacetimetrová skála, symbol ostrova Gran Canaria, se zřítila k úžasu všech místních do moře.
Tehdy, pod dojmem této události, při které se i nevěřícím zatajil dech, se na několik let pozapomnělo na plány na výstavbu, či dostavbu přístavu. Přístavu, kde budou kotvit ne jeden, ale hned tři trajekty, přístavu, kterému se prodlouží molo o rovných 500 metrů, přístavu, který poskytne kotviště pro 235 jachet a člunů, přístavu, ke kterému se samozřejmě bude muset vybudovat nová příjezdová komunikace. Kudy, tak to je přeci všem jasné, přes stávající přístavní městečko. A nejlépe ve čtyřech pruzích.
A tak, na místo ambicí o zápis přístavu a celého městečka na listinu národních památek Kanárských ostrovů a jeho zachování budoucím generacím, se ve jménu turistického ruchu, protože o ten tady přeci především jde, bude bourat, předělávat, stavět a ničit krásné západní pobřeží. To krásné pobřeží, jemuž dominuje třetí nejvyšší pobřežní skála světa, na kterou se všichni návštěvníci přístavních restaurací, mezi vybíráním kostiček, trochu s překvapením dívají. Aniž však vědí, co že ta skála vlastně je. To je totiž taková kanárská specialita, nechlubit se tím, co ostrov(y) nabízí, ale stavět hotely, stejné jako v Karibiku a poskytovat služby, které turista najde doma. A tak se třeba neví, že to je právě ta třetí nejvyšší pobřežní skála světa, stejně jako se neví, že třeba v Maspalomas je hotel, kde pobývala posádka Apolla 11. Ale proč by to vlastně někdo někomu říkal, hlavně že jsou všude restaurace s pizzou a all inclusive hotely.
Já vím, je to odlehlý kout tohoto ostrova, živořící ve stínu slavnějších oblastí, zaplavených turisty, chtěl by také lépe žít, vlastně lidé, kteří tam bydlí. Ale je to kanárský kout, to by si měli všichni uvědomit, a navíc jeden z posledních kanárských koutů. Kout, který ještě nikdo nezničil globalizačními nesmysly moderního světa. Tady nenajdete markety se zaručeně "zdravou" kosmetikou, fastfoody, prodejny Spar či kavárny Ritazza s rozmraženými croissanty. Tady nejsou prodejny "made in všechno China", tady vám udělají rybu skutečně po kanársky, bez všech těch michelinských sarapatiček, skutečné leche y leche z opravdové přepražené kanárské kávy, jen tady máte jedinečnou možnost pokecat se staříky o tom, jaké to bylo, když odsud vyplouvaly banány do celého světa. A že mám pravdu mi potvrzují každý víkend nejen v létě či ve festivos stovky lidí, přijíždějící především z velkých měst plných vymožeností moderního globálního světa. Kout, kam utíkají obyvatelé Las Palmas právě před tímto způsobem života, do klidu, do svého kanárského domova, ke svým. I když, teď mne napadá ... je ten ostrov vlastně ještě jejich? A chtějí, aby byl jejich? Takových a dalších otázek se naskýtá mnoho, ale to je na jiné povídání.
Vím, můj nostalgický blog výstavbu nového přístavu asi nezastaví. Můj hlas je bezmocný, tak jako je před argumenty a korupcí nadnárodního kapitálu bezmocné sdružení SALVAR AGAETE, MACROMUELLE NO! A tak brzy přijde stavební povolení, odůvodněné tím, že oblasti a lidem prospějí investice, protože bude práce, turisté, více turistů a všichni se budou mít lépe a pak ještě líp. Přijedou bagry, postaví se nové molo, zakoupí se nové výkonné trajekty, které "udělají Tenerife pod hodinu" a nastane čilý ruch. Turisté z Tenerife budou mít nový cíl své dovolené a turisté z Gran Canaria naopak. Hoteliéři postaví nové králíkárny, nová silnici protne přístav, pár domků se prostě zboří, snad ta Ermita jen zůstane.
Ale co to píši, ono se vlastně až tak moc nezmění. Jen z vysokých kopců Tamadaby již nebude do dálky svítit ta bílá malá vesnička, která je při zapadajícím slunci vidět kdesi v hloubce, u hlubokého oceánu, jako maják, světlo mezi hlubokými lesy.
více FOTO
